Kluk z plagatu

30. prosince 2008 v 20:55 | kaTHika |  Jednodielne

Kluk z plakátu

Na stěně visí plakát. Chlapec zobrazený na něm se svýma čokoládovýma očima dívá na svět a pár černých pramínků mu stíní obličej.
Při pohledu na ně, mám chuť natáhnout ruku a odhrnout ty neposedné pramínky pryč z krásné tváře. Chci vidět jeho oči, chci vidět ty oči, pro které nemohu spát ani myslet na jiné. Jsou tou nejhezčí a nejkrutější věcí.
Ale má ruka narazí o tu barikádu papíru. Kéž by šlo jít dál, dál až bych se dotkla té hebké tváře. Je to nemožné?
Není.
Nic není nemožné. Náhoda neexistuje a já stále věřím, věřím v ten osud, který mi byl předurčen, věřím v lásku, kterou mé srdce oplývá, věřím v jeho oči, které mi dávají naději a něco úžasně nádherného, co mi při pohledu na ně rozbuší srdce a zlepší každý den.
Není na světě nikoho, kdo by to dokázal. Nikdo ve mně nedokáže probudit stejný cit.
Jen on. Kluk z plakátu.
……………
Konečně je to tady. Nastal den, kdy jej konečně uvidím skutečného. Budu se jej moct dotknout, budu se moct topit v živoucím moři čokolády a poslouchat jeho hlas, zpívající o lásce.
Těším se, ne, že ne!
Ale nedělám si přílišnou naději. Vím, že šance, že zrovna já budu stát vedle něj je více než mizivá, ale i tak tu nějaká je…
Ve všem si dávám záležet a těsně před tím, než opustím pokoj, ještě jednou se zahledím do těch očí, které znamenají lásku a které mi dávají štěstí.
Cestou tam si prozpěvuji, dívajíc se z auta poslouchám jeho hlas z rádia a přemýšlím. Vypadá jinak než v televizi? Je vyšší? Je jiný?
Nebo je pořád dokonalý?
Pousměji se, jestli má být na světě člověk, který by mohl být považován za dokonalého, tak to bude on. Ten se podobá všem ideálům.
Usmívám se…
Nevnímám okolí…
Neslyším skřípění brzd…
Nevidím světla…
Spím.
…………..
Jsem zase tady. Ve svém pokoji. Chyběl by mi, opravdu by mi chyběl, kdybych si mohla vzpomenout na tu křehkou náruč domova a bezpečí. Vše je prý tak, jak jsem jej opustila. Ale pro mě to je, jako by bylo vše přeházené. Neznám ani jednu věc v této místnosti. Neznám osobu, která jej vlastnila. To všechno je pryč… Všechno jsem zapomněla.
Odložím tašku a sednu si na postel. Očima přejíždím po každé ať nejdrobnější věcí. Je to hrozný pocit… Víte, že to je všechno vaše, ale přesto se ostýcháte to vzít do ruky. Připadám si, jako bych byla někde na návštěvě. Můj jediný pokoj byl tam, v nemocnici, v místnosti s bílými stěnami a milými tvářemi. Ne tady v tomhle neznámu.
Oči se opět zaplavuji slzami a já už po tolikáté utírám tu slanou vodu do svetru plného bolesti. Zvednu se a zamířím k zrcadlu. Dívá se na mě dívka, hubená jako oživlá lidská kostra, s kruhy pod očima a bílými krátkými vlasy. Opatrně bříšky prstů přejedu po jedné z mnoha velkých jizev na spánku.
Skloním hlavu.
Co jsem vlastně? Ještě si ani nedokážu pořádně zapamatovat jména svých rodičů a to je už znám tolik let. Co jsem?
Nic.
Náhle ke mně z otevřeného okna zavane chladný vítr. Otřesu se, přejdu k němu a zavřu ho. Zrak mi padne na plakát vedle.
Stoupnu si před něj a zadívám se do tváře chlapce přibližně starého jako já. Bledý obličej zdobí lehký úsměv a oči plné čokolády se na mě dívají skrz ten kus papíru.
Já ho znám…
Vždyť… To je přece ten kluk, co za mnou chodil do nemocnice…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama